Najdete tu spoustu obrázků, názorů, příběhů (i s *) a hlavně něco o mojí maličkosti.
Budu moc ráda, když zanecháš komentář, ale pod správným článkem.
Na tento blog se stahují autorská práva, takže pokud něco okopíruješ, tak dostaneš do tlamy.

Chceš spamovat? - ZDE
Chceš se zeptat? - ZDE
Kniha hostů? - ZDE
Otevřené fórum k mojí tvorbě? - ZDE

Leden 2010

Spřátelení blogůůůů

31. ledna 2010 v 10:01 | werka |  Pro bobany
Byla zde provedena změna!!! Dne: 16.září 2010
Pravidla:
1) Pravidelně navštěvovat můj blog alespoň 1x týdně, ale prosím, nepiš typu: Obíhám... Byla bych ráda, kdyby jste napsali něco k článku, nebo co je u vás new, odpovědi na moje komentáře apod.
2) Prosím, dej si mě do odkazů Sbé, AFF (nebo jak to máš u sebe na blogu. Pod přezdívkou Wiksi3
3) Občas se zúšastnit nějaká bleskovky - když budeš chtít
4) Tvůj blog musí mít něco jako deník, který bude jenom o tobě a tvém životě co děláš a tak... Nepotřebuju blogy které mají jen tupě skopírované články a novinky z netu o nějakých celebritách a tak.

Já se pokouším dodržovat x)
Obíhám asi tak 3x týdně... jak kdy... někdy i víc.
Všechny přihlášky přijímám. Každý má dostat šanci.
Ráda se zúčastním soutěží, bleskovek, rychlovek a všeho možnyho pokud je provozujete ;)
Budu se snažit dodržovat Vaše pravidla, pokud nějaké máte :)

Pravidla neplatí jen o prázdninách... Nebo když máte pozastavený blog.

Přihláška:
1) přezdívka
2) blog
3) kolik ti je
4) jak dlouho máš blog
5) baví tě blogování?
6) budeš dodržovat pravidla?
7) chceš diplomek - ano - jaký?

oddělovač


Let letadla

27. ledna 2010 v 14:22 | werka |  Obrázky, fotky...








Sebevrah

27. ledna 2010 v 12:26 | werka |  Příběhy...
Už mám toho všeho dost... tečou mi slzy po tváři a nemůžu se zpamatovat z toho co se událo minulé týdny. Všechno jsem ztratil... úplně vše... sakra co mám dělat... nevydržím to... po tom co mi vše řekli... už vlastně nejsem jejich syn... nemají mě rádi... celou dobu se přetvařovali... chtěli ze sebe dělat moje rodiče... ale oni nejsou... otevřu okno... je chladný podzimní večer... slunce už dávno zapadlo a z ulice jde slyšet jenom šum velkoměsta... nelíbí se mi tu a nikdy se mi tu ani nelíbilo... mám rád louky, lesy, potoky... přírodu a vše okolo ní... ale tady není nic jen prach ulic a smrad z aut... nechci už tu být... má láska mě navždy opustila... jen kvůli mě... řekl jsem jí ať dojede... a ona chtěla dojet... jenomže ve velkoměstě je spousty nevychovaných lidí, kteří jezdí na červenou a tak ji smetly... kurvy... peklo pro ně... lásko kde si? Všichni mě zradili... chci k tobě... otevírám okno více dokořán...
,,Lukáši?"
,,Ano? Nechte mě spát."
,,Dobrou noc a promiň, chtěli sme ti to říct dřív, ale nebyla vhodná doba."
,,To asi není nikdy" zašeptám si pro sebe.
,,Pusť mě dovnitř, chci ti něco říct."
,,Kurva" - neodpustím si a zavřu okno. Už jsem byl tak blízko. Odemknu a sednu si na postel. Milada, má nevlastní matka si sedne za mnou. ,,Nechtěli jsme ti ublížit. Někdy ses to musel dovědět. Nemůžeme mít děti. Milujeme tě jako vlastního... nedělej nám to prosím tě ještě těžší..." rozpláče se mi tam. ,,Kdo jsou mí pravý rodiče" řeknu chladně... vlastně mě to ani nezajímá, ale potřebuju změnit téma. ,,Nikdy jsme je nepoznali" zašeptala. ,,Už mu nemusíš lhát" najednou se ve dveřích objevil otec. Upřeně jsem se na něj zadíval a čekal co dodá. ,,Neříkej mu to" zaprosila Milada. ,,A to mu chceš pořád lhát?" Nijak mě to nezajímalo, ale oni to prožívali asi daleko více. Vlastně mě zajímala jenom Anička, moje láska.... Byla tak krásná, když se smála... ze snění mě vyrušil zvonek... to bude ona... utíkal jsem k bytovým dveřím... ,,Policie? Dobrý večer, omlouvám se za tak pozdní návštěvu. Jste Lukáš Doubrávek?" ,,hm asi jo" ,,Budete muset jít s námi" odpoví hubený policista. Mezi tím přijde Milada s Milanem a řeší co se stalo. Všude dobře doma nejhůř.

Pytevna
,,Teď vám ukážeme jedno tělo, a vy ho budete muset identifikovat, ano?" ,,Hm" zabručel jsem. Vešli jsme do velké místnosti plné lehátek na kterých byli umístěny asi lidé a přikrytí bílým pláštěm. Šli jsme až úplně dozadu. Tenký policista toho měl asi už hodně a proto mě předal soudnímu lékaři a rychle utekl. Ano, byl tu smrad, ale asi jsem ho tak nevnímal. Přivedl mě k jednomu lehátku a odkryl z těla plášť. ,,To je Anička, moje milovaná Anička" vykřikl jsem. Vypadala hrozně... začaly mi téct slzy. Ležela tam úplně bez hnutí. ,,Už se asi neprobudí že?" zeptal jsem se naivně doktora. Ten jen udiveně zakroutil hlavou. Vždy byla tak krásná a plná života. Její mládí se odráželo v průzračně modrých očích. Už je nikdy neotevře. Byl jsem tam asi dlouho... Doktor mi donesl židli a já ji tam říkal vše co jsem za tu dobu nestihl. Nevím, jestli mě ale slyšela. Doufal jsem, že ano. Přišla mi najednou škaredá. Její opálená kůže se změnila v mrtvolně bílou a ruce ji zchladly. Co jsem to provedl? Doktor mě asi po třech hodinách od tamtud vyrazil. Před budovou mě čekal policista... ,,Víte, že byla těhotná?" ,,Prosím?" ,,Ano, byla v jiném stavu." Ještě tam do mě něco hučel, ale vůbec jsem ho nevnímal... ona byla těhotná... chtěla mi to určitě říct... a já ji vůbec neposlouchat... Aničko, co jsem to provedl? Jen pověz jak to mám napravit. Najednou jako by z nebe na mě spadl kámen... zatmělo se mi před očima a už si nic nepamatuju.

Nemocnice
,,Kde to jsem?" Všechno okolo mě bylo bílé, až deptající. Určitě jsem v nemocnici. Poznal jsem to po pachu. Nesnáším nemocnice... a ten jejich puch. U postele spala v křesle Milada. Ach ano... mám ji pořád rád, i když to není moje matka... dobře mě vychovala... a jsem za ni moc rád. Najednou se probudila. ,,Lukášku! To jsem ráda, že už si vzhůru. Spal si tak dlouho, už jsme se báli, že se neprobudíš." ,,Dlouho?" podivil jsem se. ,,Čtrnáct dní. Doktor říkal, že si příliš vyčerpán." Najednou mi přišla hrozně starostlivá a milá, jako vždy. Když jsem měl nějaký problém, vždy to věděla jako první. Povídali jsme si dlouho do večera. Řekla mi vše. Můj pravý otec byl alkoholik a mlátil mou matku... nechce se mi to říkat, ale asi ji i znásilnil... a z toho jsem vznikl já. Moje máma - jako ta pravá byla psychicky na dně. Nakonec ji odvezli do blázince, kde porodila. Nedovedla by se o mě postarat, tak mě dala k adopci. Milada mi předala dopis od ní a u ní byla i její fotka. Byla tak stará a vrástčitá... a to mohla mít max. 40 podle vyprávění mojí matky... ano Milada je, byla a vždy bude moje maminka.

V dopise bylo napsáno:
,, Drah synu, je mi líto, že jem tě nemohla vychovávat a vím o c vše jsem přišla. Nedokázala bych se o tebe posarat a proto jsem tě dala pryč."(podle hrozných souvětí a gramatických chyb, které nešli skoro vůbec někdy přečíst jsem si uvědomil, že můj vlastní otec ji musel vzít snad vše a to i duši) Pořád opakovala nesmyslné věty, až na tu poslední. Jestli mě budeš chtít vidět tak přijď na uvedenou adresu.

Celkem rychle jsem se dal do pořádku a mohl jsem se vrátit domů.
Ráno mě probudil holub, když mi ťukal do parapetu. ,,Zmizni potvoro" odehnal jsem ho. Nenápadně jsem se vyplížil. Hnala mě touha po poznání mé ztracené matky. Běžel jsem, někdy až letěla najednou jsem stál před vysokou kulatou budovou. Byl to domov pro choré. Miladě jsem to radši neříkal, aby z toho nebyla zase smutná. Vešel jsem nesměle dál. Přímo naproti vchodovým dveřím byla společenská místnost. Prohlížel jsem si tam všechny lidi... byli to většinou starci a babičky... u jednoho okna na vozíku seděla moje máma.. moje vlastní máma.. nemohl jsem tomu uvěřit... naběhla mi po celém těle husí kůže.. nemohl jsem se pohnout... nemohl jsem nic.. pořád se mi vynořovali vzpomínky.. jako nějaký hustý dým, který vás zavalý a vy nemůžete nic. Nevím, jestli mě poznala. Přejela svýma zelenýma očima pokoj a zase se zabývala tím, co se děje na ulici. Má stejné oči jako já, pomyslel jsem si. ,,Pane přejete si" vyrušila mě najednou sestřička. Vylekal jsem se a tryskem odešel.

Od té doby jsem za ní chodíval pořád, nikdy jsem neměl tolik odvahy, abych šel přímo k ní a řekl jí - mami - , ale vždy jsem věděl, nebo spíš doufal, že cítí mou přítomnost.

Bylo to už asi rok, co mi zemřela Anička. Celý rok jsem se flákal a Milada se mě zastávala před Milanem, že to mám teď těžký a že mě nemá nutit do práce.

Šel jsem jí dát na hrob květiny... bílé růže.. ty měla nejradši... A potom jsem šel za maminkou. Znovu jsem vešel do té vysoké kulaté budovy a prošel celou chodbou. Byl jsem přesvědčen, že dneska za ni musím jít. Měl jsem připravenou kytici konvalinek, jelikož vyjadřovaly moje pocity. Vešel jsem do společenské místnosti a hledal starou ženu na vozíčku, která pokaždé sedávala pod zamřížovaným okýnkem. Nebyla tam. Sestřička, byla to ta samá jako prvně, jen mi tiše řekla: ,,Zemřela". Najednou se mi zhroutil celý svět. Kytka spadla na podlahu a asi se polámala. Dobrá nálada mě rychle minula a já tiše odešel.

Doma už mě čekala Milada, ať jdu nakoupit. ,,Zemřela" řekl jsem se slzami v očích. Udiveně se na mě podívala a zesmutněla, asi vše pochopila. Milan z kuchyně obratně se zeptal: ,,Kdo?", ale Milada to už věděla. Zamkla se v ložnici a nevylezla. Následoval jsem ji. Zamkl jsem se v pokoji. Jak dobře mě zná, hned věděla o co jde. Otevřel jsem okno. Dýchl na mě čerstvý a přesto smrdutý vzduch města. Sedl jsem si na okraj vnitřního parapetu a koukal se ven. Chtěl bych být jako ti holuby... co každý den lítaj... chtěl bych být s maminkou... chtěl bych být s Aničkou a jejím nenarozeným synem... a bylo to tu znovu... ale už mě nikdo nemohl zachránit... jako by z nebe na mě spadl kámen... a řekl LEŤ!!! A já letěl....


Příběh je smyšlený, nezobrazuje žádnou osobu ani událost

Barvy

27. ledna 2010 v 10:51 | werka |  Úvahy...
Někdy si ani neuvědomujeme co vlastně všechno máme. Například zrak. Nikdo za to nikomu neděkuje... spíš si ztěžujeme, když hůř vidíme.
Měli bysme za tento dar být velmi vděční. Můžeme spatřit barvy všech druhů, velikostí a tvarů. Je tolik krásných věcí a lituju a soucítím se slepými lidmi. Myslím si že ztratit zrak, je to nejhorší pro člověka a nikomu bych to nepřála... Važme si tedy toho,, co máme kolem sebe... protože je to krásné...

FUCK OFF

26. ledna 2010 v 22:03 | werka |  Úsměv...

Osum minut :)

26. ledna 2010 v 22:01 | werka |  Příběhy z jiného webu...

"Jsi krásná" zašeptal své dívce do ucha. Nenápadne se přitom podíval na hodinky.


Zbývalo osm minut.

To se dá stihnout, pomyslel si. Ale bude si muset pospíšit.

Dívka lehce vzdychla a přivinula se k němu, což byl její signál, že se s ním chce milovat. Neztrácel čas. Stáhl si džíny i s trenýrkami. A rychle se vyzul z ponožek, protože jak si na webové stránce jedné novozélandské univerzity precetl, 93 procent žen preferuje sex s mužem bez ponožek.. Dívka zvedla paže a on jí přes hlavu pretáhl tricko. S potěšením zjistil, že má černou podprsenku. Z jiného výzkumu na americké stránce nazvané Sex v Silicon Valley se před časem dozvěděl, že černou barvu prádla preferuje 58 procent mužů.

Šest a půl minuty.

Stíhám, mihlo se mu hlavou. Dívka natáhla ruce k háčku na podprsence, ale on ji zarazil. Jednak neměli moc času, jednak z jednoho německého internetového magazínu věděl, že překvapivých 76 procent mužů upřednostňuje sex se ženami v prádle. Ne že by on sám na tom trval, ale dávalo mu to pocit, že je naprosto normální.


Šest minut.

Dívka si svlékla džíny. Kalhotky jí sundal sám. Rád by si k nim přivoněl, protože 62 procent mužů vůně ženských kalhotek vzrušuje, ale styděl se to udělat.


Pět a půl minuty.

Škoda že se jeho dívka téměr nikdy neholí, blesklo mu hlavou. Dvaašedesát procent žen od dvaceti do čtyřiceti let si nějak upravuje chloupky v klíně.Psali to v článku, který na internetu našel v nějakém americkém časopise. V duchu si dal za úkol, že ten článek vytiskne na počítači a nenápadně ho své dívce podstrčí.


Pět minut.

Vzala do ruky jeho přirození. Bylo to příjemné, samozřejmě. Ale příjemné bylo i vědomí, že jak před týdnem v koupelně zjistil, je jeho penis ve vzrušeném stavu o 2,37 centimetru delší než vzrušený penis průměrného Evropana.Byl to údaj z webové verze německého Sternu. A tam mají o těchto věcech přehled.


Čtyři a půl minuty!

Na nějaké zdlouhavé mazlení už nebyl čas, i když podle magazínu Scarletletters.com, věnovanému ženské erotice, dává dlouhé milostné předehře přednost 72 procent žen. Škoda! Teď by si měl podle všech on-line příruček nasadit kondom, ale jejich známost trvá už osm měsícu, tak to neudělal. Ale i to je prerfektně normální, protože například ve Francii přestávají páry používat kondom v průměru již po 136 dní trvajícím vztahu. Jemně a při tom důrazně otočil dívku na břicho. Měl k tomu své důvody. Sedmdesát osm procent všech milostných aktů v Evropě a Americe sice proběhne v tzv. misionářské poloze, ale dvě třetiny z nich by se ve skutečnosti raději milovaly v jiné poloze. Dvě třetiny? Copak nemají k dispozici nějaké přesnější číslo? Zarazilo ho to a dokonce se i trochu zamračil, ale to jeho dívka naštěstí nemohla vidět.


Zbývaly čtyři minuty.

Znamená to, že stále byli v normě, protože podle již citované American Online Survey je milostný akt trvající aspon tři a půl minuty považován za normálně dlouhý. Není to moc,to si uvědomoval, ale prostě dnes nemají víc času.

Když bylo po všem natáhl si kalhoty a pohladil dívku ležící na briše po vlasech. "Miluju tě," zašeptal jí do ucha.


Chvatně vyběhl z ložnice do obýváku a zapnul televizi. Do přímého přenosu pohárového utkání Sparty s Realem Madrid zbývalo 23 vteřin. Což byl čas dobrý nanejvýš k tomu, aby si připomněl, co v kanceláři našel na Internetu dnes.


Soužití až 65 procent spolu žijících párů ohrožuje nudný nebo stereotypní sex. Nemohl si pomoct a hlasitě se tomu zachechtal. Zavrtěl hlavou. Nudný sex? To se jich netýká. Jejich sexuální život je přece v naprostém pořádku......

Stáhlé i jiného webu..

Puzzle

26. ledna 2010 v 21:51 | werka |  Z mého deníku...

Tak dneska jsem si objednala tohle puzzle... zničeho nic.. jen tak se mi líbilo.. a když teďkom máme to ředitelsky volno tak ani nw co budu dělat :( ale učit se nebudu :D zlatičko moje má školu... tak je to stejně na dvě věci...
Hodně mi to udělalo radost... a už se moc těšim až ho budu mít doma...
Má to 1500 dílků a víc informací najdete ZDE

Lidé a jejich životy

26. ledna 2010 v 21:16 | werka |  Úvahy...
Každej člověk je jinej, něčím vyjímečný. Někdo bydlí v domech někdo v panelákových domech. Co máme společné? Žijeme tu spolu... mluvíme stejným jazykem a máme tu své rodiny. Máme společnou zemi... které by jsme si měli vážit. Vládu kterou jsme si zvolili. Děti, které jsme si ,,udělali". Rodiče, které jsme ne vždy poslouchali. Spoustu kamarádů, které se nám nejen za zády posmívali, ale i ty, které jsme ztratili. Život není někdy lehký. Ale to už jsme většinou všichni zjistili sami. Jenomže nejdůležitější je, jak se s tím dokáže člověk vypořádat. Neměl by dělat náhlé činy. Mohl by jich potom litovat. To že to nechá plavat a čas to vyřeší není zrovna vzhodné taky... ale záleží u jakých situací. Myslím si, že každý má svou zodpovědnost a měl by ji brát vážně. Každej je jinej a měli bysme toho druhého akceptovat se všemy jeho chybami i nedostatky. Každý má své vrtochy a nálady... i my i když si to často ani nepřipustíme... Nejznámější přísloví:
CO CHCEŠ ABY DRUZÍ NEDĚLALI TOBĚ, NEDĚLEJ TY JIM...
a podle toho se řiďme...

Vyjimečné věci

26. ledna 2010 v 20:53 | werka |  Úvahy...
Každý považuje něco jiného za vyjímečného... Nedávno jsem jela z Brna... od mojí lásky... ta chvíle, kdy mi padali slzy mi přišla vyjímečná, smutná a přesto krásná...
Vlak jel dál a z okna vlaku jsem spatřila v zamrzlých polích letadlo, jak se odlepilo od země... Nikdy jsem vzlétat letadlo neviděla... Bylo to pro mě vyjímečné, úchvatné a nádherné.
V pondělí jsem mrzla ve škole strašně dlouho, jelikož neumím moc angličtinu, tak jsem se to šla trošku doučit... Bylo mi nesmírně smutno... Byla zima... vlak měl menší zpoždění... vysedla jsem doma totálně promrzlá... snažila jsem se aspoň trošku dívat na svět optimisticky... ale skoro nic jsem nenašla... najednou jsem v křoví něco zahlédla... nemáme tam zrovinka výborné osvětlení... tak jsem na chvíli zpomalila a zbystřila. V křoví právě ulovila nějaká sova myš... bylo to tak vyjímečné a dokonalé... jak člověk a příroda souzní spolu... a je jen na člověku... jestli otevře oči a udělá si z obyčejných věcí ty vyjímečné a krásné....